Přimda a život jejích obyvatel byl po dlouhou dobu spojen s rodem Kolowratů. Podobně tomu bylo i v některých místech v okolí.
Ve Velkých Dvorcích patřil tomuto šlechtickému rodu také tamní zámek, který byl v letech 1907 a 1912 poškozen požárem. Byl částečně opraven, ale vrchnost přesídlila na svůj zámeček na Dianě. Za 1. světové války byl v zámku umístěn vojenský lazaret. Za 2. světové války se zámek upravoval jako ubytovna pro příslušníky Hitlerjugend. Pak tam byli postupně němečtí, vlasovští a američtí vojáci. Po válce měl být upraven jako zařízení pro důchodce, ale úpravy pro tento účel nebyly ukončeny.
Historie Velkých Dvorců není příliš zajímavá. Místo je nejmladším sídlištěm z celého okolí. První záznamy jsou z r. 1591. Škola zde byla otevřena r. 1874 a zrušena v r. 1965. Velké Dvorce se ale mohou pochlubit svými ovocnými sady, jaké není možné vidět nikde v širokém okolí. S výsadbou plantáží ovocných stromů se začalo až za socialistické éry v r. 1950, ale základ k nim vytvořilo panství již před 2. světovou válkou. Využily se vhodné klimatické podmínky.
Nedaleko Velkých Dvorců je osada Mlýnec. Je to dosti staré sídliště. Mlinecz je uveden již v registru z r. 1379. Nikdy zde nežilo mnoho lidí. Nebyli to zámožní lidé. Musí tedy udivit, že v době, kdy tam žilo okolo 200 lidí, si místní obyvatelé vlastními silami a z vlastních peněz postavili kostelík, který byl vysvěcen v r. 1935.
Když dnešní cestující přijede na Dianu, uvítá jej tam klid. Není tam mnoho budov a žije tam málo lidí. Ani turisté tam nejsou častí. To je celkem přirozené, protože na Dianě není mnoho z toho, co by lákalo běžného turistu. Nejsou tam hory s vyhlídkami do dálek, není tam možnost věnovat se vodním sportům, nejsou tam lyžařské sjezdovky a není tam dokonce ani restaurační a ubytovací zařízení. Náročnější návštěvníci dovedou ale ocenit pobyt v této oáze klidu uprostřed rozlehlých a pěkných lesů. Přirozené prostředí nenásilně doplňuje lovecký zámeček, kaple pod zámečkem a aleje starých mohutných stromů. Ten dnešní, na duši blahodárně působící klid tam ale nebyl vždy.
Turista pochodující územím bývalého hraničního pásma, nemusí potkat člověka po celé hodiny. Byly doby, kdy zde žilo hodně lidí. Porovnáme-li starou mapu s dnešní, pak zjistíme, že jen v obvodu okresu Tachov zaniklo po roce 1945 v blízkosti státní hranice na 25 sídlišť. Větších či menších vesnic a osad. S nimi zmizelo asi 1000 obytných budov, v nichž žilo skoro7000 obyvatel. To nám říkají německé podklady popisující jednotlivá místa v době před 2. svět. válkou. Řada dalších vesnic nezanikla úplně, ale počet jejich stálých obyvatel se značně snížil. Po možném údivu, který může vyvolat toto sdělení, přijde asi otázka "Kde nacházeli ti lidé obživu?". Většina se jich zabývala zemědělskou činností. Část z nich pracovala v lese, stavební dělníci chodili na sezónu za prací do vzdálenějších míst, část mužů z vesnic nacházejících se v bezprostřední blízkosti státní hranice, docházela denně za prací do Bavorska. Pojem "pendleři" nevznikl tedy až po r. 1989. Část obyvatelstva nacházela obživu ve výrobě různých předmět. Podomácku nebo ve větších dílnách. Kromě toho tu ale byl i průmysl. Jeho vývoj nám názorně ukazuje hospodaření na kolowratském panství.
Jan Václav Novohradský z Kolowrat koupil od dvou předchozích majitelů panství v letech 1664 a 1675. V té době už byla v provozu sklárna na Dianě. Skláři velmi radikálně zasahovali těžbou dřeva do okolních lesů. Nový majitel sklárnu na Dianě brzy zrušil a postavil na Dianě zemědělský dvůr. Sklárnu přemístil r. 1716 do oblasti Nových Domků, do Reinchenthalu. Nedlouho potom a to r. 1730 zahájila v reichenthalském údolí provoz vrchnostenská železárna s několika hamry. Železo se zde zpracovávalo až do r. 1866. Pak panství objekty prodalo a nový majitel zde po přebudování objektů vyráběl sklo až do r. 1938.
O něco dříve než v Reichenthalu a to asi před r. 1725 se začala zpracovávat železná ruda, těžená v nedalekém Zirku u Rozvadova.¨, ve vysoké peci postavené vrchností ve Frauenthalu mezi Václavským rybníkem a Sv. Kateřinou. V r. 1838 tam pracovaly 2 vysoké pece, 7 tyčových hamrů, 2 hamry na železné pruty a 1 hamr na plech a provoz na pocínování plechů. Železárna zaměstnávala přes 70 lidí. Provoz železárny byl zastaven r. 1872, kdy se již do země dováželo lacinější anglické zboží.
Podobně jako v Reichenthalu, se i ve Frauenthalu přešlo opět na výrobu skla. Zrcadlové sklo se zde vyrábělo až do r. 1925. Výroba zrcadlového skla zaměstnávala více skláren v okolí. Většinou se sklo zušlechtěné ve vlastních leštírnách prodávalo jako polotovar. V některých objektech se na místě potahovalo zrcadlovou folií. Ještě než dohasla sláva místních skláren, začali Kolowratové budovat na Dianě objekt na zpracování dřeva. Největší rozmach zpracování dřeva na Dianě spadá do období mezi světovými válkami.
Hrabě Jindřich Kolowrat omezil prodej surového dříví. To se dříve i hodně exportovalo a dokonce se vážně uvažovalo o vybudování železniční trati napojené na bavorské dráhy. V krátké době byl na Dianě vybudován v té době ojedinělý podnik. Majitel jej umístil do centra těžby dřeva, kde byl také dostatek pracovních sil. Opatřil si vlastní nákladní auta a tak nahradil nedostupnou železnici. Zákazníkům nabízel různé výrobky. Od pilařského řeziva přes dřevěné obaly vyráběné dle přání zákazníků, řezivo upravené již pro stavební účely, desky z dřevité vlny, díly k montovaným stavbám. Dle požadavků se dřevo impregnovalo. Výroba se pružně přizpůsobovala požadavkům trhu. Nákladní auta Západočeských lesních podniků Jindřicha Kolowrata dovážela výrobky do různých míst, i do Prahy. V moderním podniku bylo zaměstnáno 600 dělníků. Rozmach dřevařského podniku začal v r. 1927, kdy jej začal řídit Jindřich Kolowrat. Byl to výborný obchodník a dovedl velmi dobře řídit svůj podnik. Typická byla častá obměna strojního vybavení modernějšími a výkonnějšími stroji. Majitel uvažoval i o vybudování celulózky. Tento záměr zhatil začátek druhé světové války. Definitivně ukončilo činnost prosperujícího podniku jeho znárodnění po únoru r. 1948.
Hrabě Jindřich Kolowrat se těšil velké úctě svých zaměstnanců bez rozdílu zda to byli Češi či Němci. Získal si je svým korektním a humánním jednáním. Odboural oslovování "hrabě", stal se z něj demokratický "šéf". Pomáhal potřebným kde bylo třeba. Finančně podporoval také děti svých zaměstnanců na studiích.
V r. 1942 Kolowratův majetek sebrali Němci. Do konce války se na Dianě vyráběly baráky do vybombardovaných měst. Dnes připomíná dobu, kdy na Dianě hučely různé stroje zušlechťující dřevní surovinu, už jen tovární komín.
Na jih od Přimdy se nachází Nová Ves. Když v době mezi první a druhou světovou válkou začali lidé z měst jezdit na letní byt, objevili i Novou Ves. Není divu. Je to místo jak stvořené pro letní dovolenou. Zvlněný terén, široké údolí s loukami a na nich se pasoucími stády dobytka, zpestřené lesíky na pastvinách. Okolo pěkné lesy a pěkné výhledy. Čistý vzduch. Tak nějak to bylo napsáno v inzerátu z r. 1934 a tak to je ve skutečnosti dosud. Po delší přestávce, kdy v Nové Vsi hospodařila armáda a po ní státní statky, se sem opět vrací letní hosté a pro ně se upravují další objekty.
U silnice vedoucí z Nové Vsi na Přimdu, jsou trosky kostela sv. Apoleny. Toho, koho poprvé překvapí pohled na tuto zříceninu uprostřed lesa, jistě napadnou otázky o historii tohoto místa. Tvrzení některých autorů, že zde stál církevní objekt již ve 13. století, by se těžko dokazovalo. Zmínka o kapli sv. Apoleny je z r. 1580. Když k prameni, který měl několika lidem vrátit zrak, začali mířit další nemocní, nechal tehdejší majitel panství, hrabě Georg Maximilian Lindelo, upravit pramen a postavit dnešní kostel. Ten byl vysvěcen v r. 1670. Kostel postupně chátral. Velké mše, které zde bývaly o svatodušních svátcích, se musely od r. 1938 sloužit venku, protože hrozilo nebezpečí zřícení kostela. Vnitřní zařízení kostela bylo přemístěno do kostelů v okolí.
Ing. Jiljí Andrš, 2000
